|
Existuje cosi jako boží spravedlnost i v rockové muzice? Člověk o tom občas zapochybuje, když vidí, jak nejroztodivnější, kvalitativně hodně pochybné formace vydávají svoje třeba už třetí elpíčko, zatímco jiné, které by si zasluhovaly mít na svém kontě přinejmenším stejné množství nosičů, stále marně čekají na ztrátu svého albového panictví Avšak na druhou stranu, boží mlýny, jak známo, melou sice pomalu, ale jistě, tudíž... Tudíž snad dojde třeba i na Pumpu, jednu z vůbec nejpoctivějších bigbítových part, která se občas naprosto neprávem ocitá na stejném ledě s těmi nejpodřadnějšími tancovačkovými uskupeními. Že se Pumpa nachází ve své téměř životní formě, jsem už psal v nedávné recenzi jednohoz jejích živých vystoupení...
Pumpa je jednou z těch méně šťastných skupin, které do jisté míry pohltila „nová doba“, nastanuvší po listopadu 1989. Vlastně už od devadesátého roku o ní bylo slyšet čím dál méně. Jak vysvětluje zakladatel a kapelník Pumpy, kytarista Michal Němeček, který ji s nezlomným entuziasmem udržuje při životě (v některých obdobích vyloženě „pod kyslíkem“ v hlubokém bezvědomí už třináct let, v obsazení souboru začalo docházet k neustálým změnám, díky nimž se moc nehrálo, a to s sebou následně přinášelo odchody dalších muzikantů.Prostě začarovaný kruh... V roce 1992, nedlouho poté, co oslavila své desáté narozeniny, se Pumpa rozpadla definitivně - už podruhé během své existence (poprvé k tomu došlo o pět let dříve). Důvodem bylo hlavně to, že většina členů poslední sestavy hrála zároveň ve dvou i třech kapelách najednou, v důsledku čehož bylo téměř nemožné se termínově sejít jak na zkouškách, tak na
vystupování. Navíc Němeček byl v tu dobu ze všeho - nejen ze zmíněných muzikantských vztahů. ale i z organizačních záležitostí atd. - natolik unaven, že se rozhodl dát Pumpě pauzu.
Ovšem dlaně ho začaly svrbět už někdy začátkem třiadevadesátého roku, kdy se několikrát sešel s Radkem Křemenákem, Láďou Čepelákem, Zdeňkem Bartákem a. Milanem Balcarem s úmyslem zrekonstruovat možná nejslavnější složení Pumpy. Třebaže zůstalo jen u slibů, základní kámen dnešní Pumpy byl položen: Radek Křemenák sice mezitím začal zkoušet s obnovovaným plzeňským Bumerangem, avšak když byla celá idea i tohoto comebacku uložena k ledu, spojil se znovu s Nemečkem a „dotáhl“ s sebou z Bumerangu také zkušeného bubeníka Jiřího Langa (že v 80. let působil v Turbu, snad netřeba zmiňovat). A když už se v Pumpě objevili dva Plzeňáci, Němeček se rozhodl oslovit ještě jednoho jejich spoluobčana, se kterým kdysi - před dvaceti lety - hrál v kapelách Alternativy a Kramle, totiž zpěváka Zdeňka Jakubce (vyzkoušel si vše od folku po těžký kov, viz seznam jeho dalších muzikantských štací: Ultramarin, Medium, Labyrint, Tuláci, Kaktus, Sifon, Terno, Hudba Miloš, Excalibur, City...). V sestavě Němeček-Jakubec-Křemenák-Lang plus kytarista Pavel Gregor (rovněž bývalý člen Pumpy, v tom čase již R-Force) skupina Ioni na jaře natočila píseň Tiše nesu kost pro kompilaci Whiskey & buráky (vyšla až letos). Pak začaly problémy s Langovou zaneprázdněností - jeho místo zaujal další Západočech Roman Krajdl (ex-Maander, Pohoda, Sapon). Stále však chyběl druhý kytarista, teprve na základě výzvy v našem časopise se někdy počátkem letošního roku přihlásil Jiří Milota, jinak holdující jazz rocku s pražskou partou Sajarmi, který se konečně ukázal být tím správným člověkem. V této podobě (s tím, že coby občasní hosté ke kapele patří ještě harmonikář Ondřej Konrád, jenž i textuje nový repertoár, a další harmonikář, showman a samorostlý zpěvák Pavel Císler) Pumpa vystupuje od května.
K následujícímu povídání zasedla za Pumpu osoba nejpovolanější, tedy Michal Němeček.
Když se řekne Pumpa, okamžitě téměř každý jedním dechem dodá: jižanský rock. Souhlasíš s touhle rovnicí?
Když Pumpa vznikala, s Tondou Smrčkou a Honzou Seidlem jsme hodně poslouchali jižanský party. Dokonce Hejma se Žlutým psem ke mně chodili a leccos si natáčeli, protože třeba Molly Hatchet do té doby vůbec neznali. Vlastně ještě než jsme začali hrát jako Pumpa, celej rok jsme hráli jenom převzatý věci od ZZ Top, Molly Hatchet, 38 Special... čili vzhledem k tomu, že Pumpa z týhle muziky vyšla a chtěli jsme dělat podobný věci, se asi dá říct, že jsme jižanskej rock.
Ale od tuzemských ortodoxních Jižanů typu Generala Lee se lišíte zejména určitým „češstvím“ vašeho výrazu, zdaleka ne tak, poznamenaným americkými vzory. Kdybys měl někomu, kdo Pumpu v životě neslyšel, popsat, co tedy vlastně hrajete, jak by ta definice zněla?
Pumpa je směs blues a klasickýho hard rocku, hozená spíš do vesela - to znamená - žádné intelektuální texty a potěmkinovské hudební novotvary. Hlavní, o co u nás jde, je pohoda. Rozhodně se nikdy nebudeme trápit se složitostmi na hranici zahratelnosti. Z hudby, kterou děláme, musí být znát nadhled. Myslíme si, že člověk by měl hrát takovou muziku, nad níž má ještě třicet nebo čtyřicet procent rezervu. Aby ji zahrál s lehkostí, nedřel se s ní.
Cítíte spřízněnost s jinými českými formacemi z té či oné strany přistupujícími k southern rocku, jež se podílely na samplerech Whiskey & fazole a Whiskey & buráky?
Jasně! S kým jiným, když ne s nima?
Jak se díváš na obrovské úspěch Žlutého psa? Necítíš určitou hořkost, že Pumpa by teoreticky, kdyby jí potrefila podobně šťastná' konstelace hvězd, mohla být ve stejné pozici?
Samozřejmě mi to trochu líto je, ale třeba se nám to taky jednou podaří... Žlutýho psa mám strašně rád, je to podle mne naše nejlepší kapela. Zaplaťpámbu, že konečně prorazila parta, který jde v první řadě o muziku, což není případ 99 procent naší soudobý hudební scény, kdy se úspěch odvíjí od videoklipu a reklamní omáčky kolem a vlastní muzika, vesměs nevalný kvality, hraná mizernými majiteli hudebních nástrojů (kytara se drží trochu jinak než půllitr), zoufale plápolá někde v závěsu. Stejnej úspěch bych přál R-Force a brněnským Charlie The Bomber.
Já se na Žluťáky ptal hlavně proto, že Pumpa se na rozdíl od nich nikdy nevyhýbala ani hraní po tancovačkách, ba právě naopak - nevidíš třeba i v tom, že jste jakoby zakysli na venkově, příčinu toho, že dosud ještě nemáte ani elpíčko?
To se takhle nedá říct, protože Zhruba v letech 85 až 87, kdy Pumpa prožívala největší boom, jsme tancovačky skoro vůbec nehráli! Je pravda, že letos jsme prozatím jezdili jenom po zábavách - ale hlavně proto, abychom se tam sehráli. Od podzima jsme už začali hrát i klubový,koncerty. Zatím chybí schopnej manažer, kterýho třeba Hejma vždycky měl, a v tom je problém Pumpy.
Domníváš se - právě s ohledem na rozruch kolem Žlutého psa - , že přichází příznivější doba pro bigbít vašeho typu, tedy že byste se mohli dostat dále než jen k relativně pravidelnému víkendovému hraní?
Vypadá to, že jo. Dokazuje to nejen, Hejmův úspěch,ale třeba i skutečnost, že sem už dorazila vlna obnovenýho zájmu o záležitosti typu Aerosmith, Cinderella nebo Gary Moore. tedy svižnej rock s poctivým bluesovým základem.
Co je prvořadým úkolem, respektive zamýšleným plánem Pumpy pro nejbližší období?
Prvotní je dostat se znovu na různý festivaly a větší koncerty, kde je víc kapel najednou, aby se při těchhle „konfrontacích“ ukázalo, jak na tom Pumpa skutečně je. Pak to klubový hraní, který už se začíná rozjíždět. V klubech se hraje asi nejlíp. No a mojí věčnou noční můrou je samozřejmě velká deska. Do dneška mne mrzí, že jsme ji nemohli, natočit už někdy v roce 86...
Ona jako by ta dlouhohrající prvotina byla pro Pumpu zakletá. Už několikrát bylo vše domluveno a připraveno k nástupu do studia, ale doslova v poslední chvíli to vždycky krachlo. Momentálně mají Pumpu na mušce hned dvě nikoliv neznámé gramofirmy, a to už by v tom byl vážně čert rohatej...
|
