zpět na hlaví menu
zpět na hlavní menukoncertydiskografietextyFotogaleriehistorie, napsali o násnaše současná sestavakontaktyYouTubeFacebook - PUMPA

PUMPA - Ani stopa po rzi

Blueshardrocková jižanská formace Pumpa oslavila v pražském Rock Café 26. srpna již tisící koncert, což byl důvod jako hrom s dlouholetým pilířem a duchovním vůdcem souboru, kytaristou Michalem Němečkem, zmapovat současný stav v kapela a samozřejmě připomenout dosavadní sedmnáctiletou existenci skupiny.

Tisící koncert je ohromný milník. Domnívám se, že akce proběhla docela zdárně. Jistě jste spokojeni.
Co k tomu dodat. Myslím, že to bylo v pohodě.

Váš „maskot“ Pavel Císler vtipkoval o koncertu číslo dva tisíce. Jakou to má pro tebe příchuť?
Vůbec o tom nepřemýšlím, protože Pavel jen tak nadhodil něco do vzduchu. Co bude za pět let nebo za dva roky, je moc daleko.

Když si vezmeš, že jeden tisíc trval přes patnáct let.
Sedmnáct. Ale na druhou stranu jsou v tom tisíci vyloženě jen koncerty. Kromě toho bylo já nevím kolik set tancovaček, které už dnes nehrajeme. Ještě k té další tisícovce. Dřív jsme hráli častěji. Mezi rokem osmdesát pět a osmdesát sedm jsme měsíčně měli třeba čtrnáct koncertů. Jeli jsme na Slovensko na šňůru a hrálo se dvanáct dní po sobě. Při dnešní frekvenci to takhle narůstat nebude.

Byl tenhle jubilejní koncert skutečně přesně tisící? Promiň mi to srovnání, ale v supermarketu taky často vyhlásí milióntého zákazníka a vědí to jenom přibližně.
Podívej, je to tisící koncert podle mé evidence, podle smluv, které jsem uzavřel, ale byly samozřejmě smlouvy, které si pořadatelé dělají sami a to mě z toho pořadí vypadne, Například zrovna kluby jako Rock café mají vlastní agendu, takže to mohl být koncert třeba tisící padesátej nebo i stej, ale je to v podstatě jedno. I podle toho mého číslování to bylo fakticky asi o osm, devět akcí posunuto. to proto, že jsem chtěl ten „tisící“ koncert udělat v Praze v nějakém solidním klubu a dřív se to prostě nehodilo.

Jak často tedy v současné době koncertujete?
Úplně jsme z toho vyeliminovali zmíněné zábavy, takže nám to vychází zhruba čtyřikrát až pětkrát do měsíce. Soustředili jsme se spíš na kvalitu než na kvantitu. Raději si zahrajeme míň v dobrých klubech. Hodně jezdíme na srazy motorkářů, kam chodí lidi, který to opravdu zajímá.

Zmínil jsi období před dvanácti lety jako koncertně nejhektičtější. Byly to pro kapelu nejlepší časy?
Záleží na přístupu. Komerčně určitě. Taky jsme se umístili v rockový hitparádě Větrníku na třetím, čtvrtém místě vždycky společně s Arakainem, Abraxasem a tak podobně. Po hudební stránce to je těžší posoudit. Každé období mělo své klady, každé bylo jiné. Spokojenost je vrkavá věc. Zdá se mi, že muzikantsky je teď nejlepší, což by samozřejmě mělo zdát vždycky. Hlavně máme ujasněný přístup, kluci v kapele vědí, o co jde. V různých dobách přicházeli muzikanti, třeba i výborní, kvůli kšeftu. Nebyla to jejich parketa, ale kapela byla rozjetá. Musel se honem někdo sehnat a hrát dál. Tehdy to někteří brali jako byznys, což dneska nepřichází v úvahu. Člověk se tím neuživí.

Zákonitě teď přichází otázka na nejhorší období.
V létě osmdesát sedm jsem kapelu vlastně rozpustil. Přetahovali nám do jiných kapel hráče, než jsme nacvičili materiál s novým basistou, byl pryč zase bubeník. Byl jsem z těch vztahů už nějak unavený, hrálo se tři roky a tyhle dvě změny mě prostě dorazily. To byla krize, na rok jsem se na hraní úplně vyprd´. Potom i sestavy mezi rokem osmdesát osm až devadesát dva byly takový jo a ne. Ne, že by tam nebyli dobří hráči, ale hodně se to obměňovalo a nebylo to ono. Nastalo další období odmlky, až teď v pětadevadesátém se kapela zase tak nějak pořádně zprovoznila.

Uvažoval jsi někdy, že bys muzikanty najímal?
Moc ne, u téhle muziky by to asi nebylo ono. Potřebuje živočišný propojení. Nemyslím si, že se v bluesrocku dali lidi nahrazovat na bázi obchodních vztahů jako třeba u nějakých syntezátorů nebo techna.

Když jsme u toho, považuješ elektronické přístupy v rockové muzice za cestu do třetího tisíciletí?
Ježíš, to na mně chceš moc. Já hlavně nevím, co je cesta do třetího tisíciletí obecně. Jsem z hlediska lidstva a jeho vstupu do dalšího milénia lehkej skeptik. Natož pak, abych věděl, kudy povede cesta v muzice. Elektronika mi ale nic neříká. Kromě blues poslouchám o klávesové kapely, ale spíš staršího, artrockového zaměření, kde musí někdo živý za klaviaturou stát. Programovaná hudba mi nic neříká.

Prodělala Pumpa za ty roky nějaký hudební vývoj?
To by spíš řekl někdo nezúčastněný. Já si samozřejmě myslím, že ano. Ne nějak drasticky, ale apely tohoto zaměření obecně prodělaly určitý posun. Například Lynyrd Skynyrd nebo Molly Hatchet. Skladby se zjednodušují, jsou kratší, přímočařejší. Ubývá aranžérských fintiček, vše už není tolik postavené na kytarových harmoniích, trošku se to žánrově vyčistilo. Dříve jsme působili na širším spektru, dnes je to už víc ortodoxní bluesrock.

Jak důležitou roli hrají v repertoáru Pumpy coververze?
Dodnes hrajeme Teda Nugenta, ZZ Top, dříve jsme hodně brali 38 Special, což je kapela prostředního z bratrů Van Zantů, takový tvrdší Lynyrd Skynyrd. Taky jsme hráli něco od Molly Hatchet nebo od Johnnyho Wintera. Nikdy jsme nemastili ty tancovačkové standardy, jako fláky od Deep Purple. Spíš jsme si vybírali míň známé kapely a vždycky v rámci žánru.

Zkusme trochu projít historii skupiny.
Pumpa vznikla v roce 1981 na podzim a sice tak, že se Tonda Smrčka vrátil z vojny a zjistil, že už není u Žlutýho psa. V té době jsme se nějak sešli a dali to dohromady. Na trio nás doplňoval bubeník Honza Seidl. Když odešel do Brna do Futura, vzali jsme Jirku Horáka, který později hrál hlavně s Hlasem a dalšíma partama z Hanspaulky. Na druhou kytaru přišel Horymír Vávrů a na zpěv Zdeněk Barták. Tahle parta vydržela asi do čtyřiaosmdesátého roku, kdy odešel Tonda Smrčka a basu převzal Jindra Vobořil. Po dalším roce odešel Barták k Prokopovi, Jindra začal zpívat a přišel Radek Křemenák. Vždycky jsme vydrželi spolu tu jednu sezónu, po roce nás zase opustil Jindra Vobořil a vzali jsme Dannyho Horynu. Tři roky tam byl taky Ondřej Konrád na foukačku. Pak přišla v sedmaosmdesátým ta pauze, když napřed odešel do Odyssey basista Radek Křemenák a potom do Katapultu bubeník Milan Balcar. Na konci osmaosmdesátýho přišli kluci víceméně z kapely Blues Union, mezi nimiž byl výrazná osobnost Pavel Gregor, později hrál taky u R-Force. Lidi se začali strašně střídat, až teď poslední dva, tři roky se to ustálilo. Co se týče Pavla Císlera (bratranec komika Jiřího – pozn.), ten je s námi vlastně pořád, tak nějak se prolíná celou historií. Původně vystupoval pravidelně, teď už spíš na větších akcích a výročích.

Když se takhle měnily sestavy a všechno kolem vířilo, asi tě to muselo dost štvát?
Je to únavný. Nejvíc mě vysilovalo furt cvičit s novýma lidma starý věci. Máš v zásobě spoustu nápadů a nového materiálu, ale pořád se musí secvičovat program. Některé výměny byly nutné, ale často odešli hráči, o který jsem stál, z úplně nepochopitelných důvodů. Ono by to mohlo vypadat, že jsem nějakej šílenej Blackmore, kterej lidi použije na rok a pak je vykopne, ale to by ti nikdo z bývalých spoluhráčů neřek´. Já jsem někoho vyhodil z kapely jenom dvakrát. Za mnoho odchodů mohly peníze. Za bolševika byl pro muzikanty velkej stimul, že jim velké popové hvězdy zajistili profi papíry. Tenkrát se muselo pracovat.Řešili jsme to tím, že jsme měli v občance razítka na domovníky, myče oken a deratizátory, zatímco u „hvězdy“jsi měl štempl na svobodný povolání a navíc docela slušný peníze. Na Pumpu třeba přišlo v Košicích pět tisíc lidí, ale podle tehdejších amatérských papírů jsme nesměli brát víc než devadesát korun. Nejvyšší amatérská platová třída byla třicet korun za načatou hodinu, takže jsme hráli dvě hodiny a jednu minutu a tím jsme si mohli počítat třikrát třicet a každej jsme brali devadesát hrubýho za vystoupení.Pak přišel nějakej Říha, a to ještě v lepším případě, nebo nějakej Vondráček, a hned řekl „My ti tady zajistíme dvojku souboru a budeš mít za večer čtyři stovky“. Navíc neměli problémy s policajtama. Tomu už dneska nikdo ani nevěří, zaplať pánbu, že je to pryč.

Probírali jsme historii a k té se vážou nahrávky...
Bohužel se můžeme pochlubit jen singly nebo věcmi na výběrech, naposledy to byla písnička Tiše nesu kost na sampleru Whiskey & Buráky. Letos jsme si vydali takovej promosingl se třeba nejnovějšíma písničkama.

Vypadalo to někdy nadějně na dlouhohrající desku?
V roce devadesát tři na jaře, dokonce si to vyžádala Artia (zahraničně obchodní odnož Supraphonu . pozn.), chtěl to někdo zvenku, ale nepovedlo se. Protože jsem tehdy dělal na Supraphonu, tak jsem se později dozvěděl, že to zamázl šéf oddělení zahraničních vztahů. Vypadalo to velmi vážně a bylo by to i dopadlo, kdyby všechno nezazdil jedinej člověk. Od té doby už to nikdy moc nadějné nebylo, snad kromě platonického zájmu labelu Best I.A. Tam už mi dokonce řekli, kdy a kde se bude točit a pak najednou, do dneška nevim proč, to utichlo. Letos na jaře se o nás diskutovalo na Bontonu, ale asi se rozhodli, že Pumpa by se neprodala. asi to vyřešíme svépomocí. Malá firma ti stejně neudělá propagaci a nemáš ani pod kontrolou prachy. Seženeme nějaký sponzory....

Bude se jednat o průřez celou historií nebo spíš „ukážete“ současnou tvář?
Asi bychom nahráli spíš tu současnou tvorbu, třeba s jednou vyjímkou jako ohlédnutím. Staré věci má smysl vydat v těch opravdu původních verzích, ducha doby už bychom dneska těžko při nahrávání navodili. Na koncertech samozřejmě dáme v závěru pár starých kousků, ale deska je něco jiného. Kdybychom sehnali opravdu dobré krytí, optimální by bylo vydat dvojcédéčko, starý a u toho hned nový věci. Ale to je stejně utopie. Kdyžtak můžeme zařídit vypálení na cédéčko pro toho, koho by starší skladby zajímaly.

Dělal sis nějaké naděje, když se v devětaosmdesátém změnil režim?
Dělal a nejen ohledně desek, ale třeba i ohledně bigbítu v rádiu, televizi a tak. Jenomže se ukázalo, že je to stejný. Třeba videoklip nemá skoro cenu natáčet, protože máš šanci dostat se do vysílání jedině s podporou velké firmy.

Taky je otázka, jak dalece je styl, který hrajete, živoucí pro posluchače?
To spíš můžeš posoudit ty. Je to určitě menšinovej žánr, ale to je v celosvětovém měřítku – až na Texas a Alabamu, kde je kolébka téhle muziky. Vždyť třeba i takové Cinderella se rozpadla, protože jejich poslední deska, možná nejlepším, se setkala s úplným nezájmem. Co teprve u nás? Ale zase víme, že když už na nás někdo přijde, tak ho to baví. Nemůžeme čekat, že přijdou tisíce lidí. Jedině, že by nastal nějakej další průlom jako třeba s Ondřejem Hejmou, ačkoliv ten se dost odchýlil od toho, co dělal dřív. Hlavně to ale umí prodat.

Jak jste vlastně přišli k názvu Pumpa?
Jméno vymyslel Tonda Smrčka. On dřív hodně poslouchal Jeffa Becka a ten měl skladbu The Pump, dávno před Aerosmith. Odtud přeneseno Pumpa, což mělo taky vystihovat rytmus, hudbu, která pumpuje.

Když už bilancujeme dosavadní existenci skupiny, vzpomeň na nějakou veselou či absurdní příhodu.
Takových bylo samozřejmě hodně, ale nejabsurdnější zážitek se asi udál v rámci jedné ze šňůr ve zmiňovaném roce 1986. Nějakým způsobem jsme se dostali do Čierné nad Tisou, kde samozřejmě nikdo nevěděl, o co jde. Tehdy u nás hrál Ondřej Konrád, který se znal Peterem Lipou, a když mu říkal, že hrajeme v Čierne, tak se Lipa deset minut smál, co budeme proboha dělat v nejvýchodnější díře Československa. Nuže přijeli jsme tam, nejenže nikdo neuměl česky, ale ani slovensky. Jediná ženská tlumočila takovou směsicí. Jeviště bylo v ohromným amfiteátru, od hlediště oddělené korytem, jaký bývaj v ZOO u ledních medvědů. Báli jsme se lidí, všichni vypadali ošlehaně, trochu jako teroristi z Afganistánu, oni se zas báli nás, nevěděli co se děje. Císler tam měl výstup s dřevěnou flintou, když namířil do publika, tak všichni lehli, opravdu absurdní. Po koncertu jsme měli takové sezení u vínka, tak jsme se té paní organizátorky ptali, kdo tady před náma z rockovejch kapel hrál. A ona „Nie taky tuna něbol“. Nakonec z ní vylezlo, že u nich hrála nějaká cimbálová muzika Imreho Farkaša, potom ve čtyřicátým osmým někdo a v šedesátým pátým Gejza Dusík. No a v osmdesátým šestým přijela Pumpa s jižanským rockem. Lepší fór se nám asi nepodařil.

Šlo taky někdy do tuhýho?
No, nejhůř nám bylo asi jednou v Prostějově, kde koncert během vteřiny, že jsme si ani neuprdli, přerušila StB.Potom nás zakázali na celý severní Moravě. Odvezli nás volhou do nějaký vily, kde nikdo nebyl, vždycky někdo přišel, zase odešel, nechali nás pár hodin vykysnout a potom spustili: „Tak jak to bylo s tím Palachem?“. My vůbec nevěděli, která bije. S jakým Palachem? „No, jak jste zpívali, jak se pálí v plamenech...“. Potom jsme pochopili, že jim jde o písničku Kontrola piva. Tam je v textu „Letní žár, jen hadů pár opouští svou skrýš, slunce zář pálí ti tvář, hrdlo vysouší“. Tohle si vzali za záminku a nutili nás já nevím do kolika do noci podepsat, že je to o Palachovi. Nevypadalo to vůbec dobře a příjemně nám nebylo. tenkrát jsme klidně mohli skončit v kriminále. Předkládali jsme jim texty, což je vůbec nezajímalo, ale nakonec nás pustili s tím, že nám nic nedokázali. Pro kapelu to potom mělo velký dohry, na půl roku jsme měli pozastavenou činnost a to tady v Praze ještě byli na Kulturním středisku rozumný lidi. Museli to prostě nechat utichnout.

Obraťme list. Účastníte se projektu fajn Rock Music, co si od toho slibujete?
Řeknu to takhle. Za přijatelné peníze ti nabídnou opravdu docela slušný promo. Byl jsem už asi v deseti rádiích, nějaké články taky byly. V životě bych toho na vlastní pěst nedosáhl. Konkrétně jsme tedy čekali propagaci a jsme spokojeni. Myslím, že Petr Kůsa dělá pro rockovou muziku velkou věc, pouštět se do takovéhle sysifovské práce.

Jak vzniká u Pumpy materiál?
To je různé. Skládáme ale napřed muziku bez textu. Jediné vyjímky jsme kdysi udělali se skladbou Fontána krve, kterou jsme napsali na text Charlese Baudelaira, a s písní Nebe počká na text Kainara. Muziku buď přinesu v kostce a pak to společně doděláváme nebo vymýšlíme věci společně na zkoušce.

Zmínil ses o Baudelairovi, ovlivnil texty Pumpy vícekrát?
Ne ne, tohle byl jediný případ, ale jinak mám Prokleté básníky, Rimbauda, Verlaina a další hodně rád.

Všeobecně jsou tedy texty o čem?
Spíš jsme se vždycky snažili o nějaké legrácky s odlehčeným tónem.

Co takhle legrácky s tónem socialistické reality? Například v textu JZD Hrábě?
Tenhle jsme zrovna nedělali my. Když jsme spolupracovali se Supraphonem, tak nám nechávali věci různě přetextovat. Pokud jsi vůbec chtěl nějak existovat, nedalo se podobným ústupkům vyhnout, ale vždycky jsme si hlídali určitou mez. Nikdy jsme třeba nevzali pozvánku na takový ty akce v Sokolově (festival politické písně – pozn.). Tam se například vyvez Arakain. Málokdo to dneska ví, ale díky tomu potom měli zelenou. To není jejich kritika, ale konstatování, že se asi Pumpa tehdy nechovala dostatečně „tržně“. Ještě k textům, kromě těch fórků dělal závažnější věci Ondřej Konrád. Napsal asi sedm textů s lehce intelektuálním nábojem a mně se strašně líběj, ale jsou hůř stravitelný pro běžné posluchače. Ve vážném duchu jsem napsal skladbu Prozatím o posmrtném životě, což je další vyjímka.Jinak se to ale pohybuje v té klasické rovině ženský – chlast.

Cítíš s některými kapelami u nás žánrovou spřízněnost?
Určitě. Například hrajeme s Easy Rider, potom nemůžu zapomenout na General Lee, ti jsou hodně ortodoxní do blues, nebo třeba Rowdies či R-Force.

Co Merlin?
Ten už je trochu jinde, protože vyšel spíš z metalu.

Nebylo by dobré udělat nějaký menší festiválek takto spřízněných kapel?
Uvažovalo se o tom, vloni na jaře to do Lucerny organizoval Milatal, bubeník od General Lee. Nakonec, ale nějak odstoupil sponzor a padlo to. Bylo by to ale zajímavý. trošku by se rozšířil záběr, vešel by se tam i třeba Hejma, Krausberry a další a určitě by to nebyl propadák. Ale co si myslím já, není podstatné. Sám bych se do toho nepustil, nemám vlohy byznysmana. Teď si vzpomínám, že jsme se vlastně podobné akce zúčastnili v devadesátým pátým ve Valašském Meziříčí. Hrálo tam asi osm kapel, ale v malém moravském městečku se to nemohlo moc ujmout, kór při malé propagaci.

Muziku už děláš skutečně dlouho, měnila se během let její důležitost na tvém žebříčku hodnot?
Myslím, že moc ne. Odjakživa jsem měl dvě priority, hudbu a rodinu. U mě nehrozilo, že by do toho zasáhli nějaké podnikatelské ambice, takže je to víceméně stabilní.

Co ti tedy muzika v životě dala?
Mimo jiné mi pomohla dostat se přes těžká období, když mi v osmnácti umřela máma na rakovinu. To samý se opakovalo před deseti lety s tátou. To jsou situace, kdy muzika pomůže. Jinak u ní strávíš spoustu příjemnýho času s lidma v partě, umožnila mi poznat pár zajímavých míst, projezdil jsem s kapelou republiku křížem krážem. V té době jsme byli naprosto nezávislí, bylo to fajn.

A cos jí musel dát ty?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Nikdy jsem neřešil dilema, jestli se mám něčeho vzdát kvůli muzice. Ale snad přece něco. V Supraphonu jsem dělal u doktora Dorůžky, což je hodně sympatickej pán, mimo jiné překladatel Hobbita, jazzovej kritik a vůbec takovej renesanční člověk. U něho jsem dělal čtyři roky v oddělení nakladatelského práva a bylo to fajn, ale odešel jsem kvůli muzice. A to jsem měl docela nadějné vyhlídky na postup, protože dost umím jazyky, ale tenkrát jsme hráli opravdu hodně a oni mi odmítali dávat dny volna, navíc jsem narážel s dlouhejma vlasama. To byl tehdy taky problém, kterej si už dnes málokdo dokáže představit. Byly celostátní protimáničkovský akce, takže mi taky řekli „Buďto se ostříháš, nebo...“. Nějakou dobu jsem to vydržel, ale pak jsem to zapích. Dá se tedy říct, že místo v Supraphonu byla určitá oběť muzice, ale já bych stejně asi dřív nebo později odešel, protože nejsem zrovna kancelářskej typ.

Chceš říct něco závěrem?
Myslím, že jsme nic zásadního nevynechali. Tak snad jen takovou doušku, že pokud Pumpa přežije rok 2000, dočká se snad albového debutu. Chtěl bych samozřejmě, abychom to stihli ještě v tomhle tisíciletí, ale čím si můžeš být po tolika letech jist...

Michal Husák

Big Beng 8.10.1998

Strom - všechny sestavy skupiny (pdf soubor)

Biografie

Rocková zpovědnice s Michalem Němečkem, 11.2.2020

Soutež o předskokana AC/DC, 9.5.2015

Hurá na Jih 9: Pumpa nikdy nebyla tancovačková kapela, 18.9.2015

Pumpa - stále pod tlakem (Herald Dixie), září 2014

Praha - Vagon, 17.10.2012 (Rockový svět)

Pumpa stále pod tlakem (Radio Dixie), 9.9.2014

Michal Němeček a Pavel Marcel hosty Rádia Beat v pořadu "Rockerova rána", 1.7.2011

Jižanský večer s Hogjaw na Chmelnici, 23. dubna 2011, Praha, Exit Chmelnice (ROCKSHOCK)

Blackfoot, Pumpa, 23. dubna 2011, Praha, Exit Chmelnice (ROCKSHOCK)

Molly Hatchet, Pumpa, 21. prosince 2010, Praha, Retro Music Hall (ROCKSHOCK)

Floridský masakr Mollyninou sekerkou aneb Molly Hatchet v Retru, 21. prosince 2010, Praha, Retro Music Hall (Novinky.cz)

Pumpa - U Vodvárků, Kolín 19.4.2008 (Herald Dixie)

Dališ na Žatecké Dočesné, Žatec 2.9.2007 (Herald Dixie)

Michal Němeček hostem Rádia Beat v pořadu "Rockerova rána", 3.11.2006

Recenze koncertu Pumpy z festivalu Basinfirefest, 10.7.2004 - Spálené Poříčí - Rock Shock 8/2004

† Milan Balcar 9.4.2004 - parte

Muzikus - Fajn Rock Music, 10/2003

Nemožné se stalo skutkem - vydání starých skladeb, 14.1.2003

Výroční vstupenka 18.5.2001, Rock Café

Recenze, singl, Beng 2001, vtípek

PF 2001

Pozvánka do Rock Café, 19.10.2000

Pozvánka do Rock Café, 24.5.2000

Jižani s nadhledem - Spark, 1999

Pumpovalo pět panáčků - České motocyklové noviny, 3.12.1999

...tak tradá! - recenze CD, Spark 1999

...tak tradá! - recenze CD, Rock&Pop 12/1999

...tak tradá! - recenze CD, Beng 1999

Pozvánka, křest CD - 16.6.1999

Ani stopa po rzi - Beng 8.10.1998

Pozvánka na 1000 koncert - 26.8.1998

Teď nebo nikdy - Melodie 7.7.1998

Pumpa, klub 666, Praha, 25.4.1998 - Beng

Recenze - demo 1988 (Hurá na jih) - Beng 2.4.1998

Trpělivost růže přináší - Rock&Pop, 19.12.1995

Pumpoval se jižanský rock, ValMez 8.3.1995

Pumpa - 10 let - 6.4.1992, Rock&Pop

Hogo, Pumpa - Rock Café 31.1.1992, Rock&Pop

Pumpa 1991 - Whiskey & Fazole

Propagace singlu "Maso mám rád" - Mladý svět 30.5.1989

Pumpa s přetlakem - ČS voják 18.4.1989

Pumpa znovu na cestě - Gramorevue 3/1989

Pumpa se brání "chemické válce" - Mladý svět 11/1988

Pumpa v květnu pětiletá - Mladý svět 7/1986

Kritickým objektivem - plakát, 1985

Rock na Šumavě - Mladá Fronta 15.8.1985

Vokalíza ´84 - foto

Michal Němeček - Melodie 7/1984

Pumpa - Melodie 4/1983

Beatsalón ´82 ve finále - Mladý svět č.4, 1983

Rock ´83 - Pumpa

Salón s nesalónní atmosférou - Mladá Fronta 23.12.1982

Beat Salón ´82 - pamětní list

Beat Salón ´82 - diplom

© pumparock 2020